Výběr jazyka

  • Česky
  • English
  • Deutsch

eu_konkurenceschopnost

Naše škola je zapojena do projektu Vzdělání pro konkurenceschopnost

eu_vvv Naše škola je od 1. ledna 2017 příjemcem projektu CZ.02.3.68/0.0/16_022/0003916 (tzv. Šablony)

Naše škola je od 1. ledna 2017 partnerem v projektu CZ.02.3.68/0.0/0.0/16_010/0000509 (Budování kapacit škol)

 

Igor Brezovar opět na cestách...

     Učitelé i žáci naší školy nemohou zapomenout na zajímavou besedu s cestovatelem a dobrodruhem Igorem Brezovarem, který koncem března 2006 vyprávěl o svých cestách Afrikou od severu k jihu na motocyklu BMW 1100 LS. Na této besedě vyprávěl o svých dalších cestovatelských plánech přes Asii do Japonska.

     Před odjezdem od nás ze školy pan Brezovar nalepil na kapotu svého motocyklu samolepku s logem naší školy a tak jsme se na jeho cestu symbolicky vydali také my....

      E mail z 11. srpna 2006

     "Zdravím Vás pane Grimle a moc se omlouvám, že jsem dosud neposlal žádný e mail ze své cesty. Zatím jsem neposlal mail ani rodičům, ani do práce, protože jsem ani neměl možnost. Byl jsem moc zaměstnán cestováním - divokou krajinou, krásnými lidmi a často i byrokratickými chvílemi a na net prostě nezbýval čas...  Často jsem si vzpomněl na Vaší školu a na bezvadné žáky ve Vaší škole. Připomínala mi všechny samolepka, kterou mám na své motorce. Jakmile budu mít trošku času, tak pošlu krátkou zprávu o tom kde a kudy cestuji..."

 

Na cestě...

   Vyrazil jsem 13. července 2006 přes Slovensko a Maďarsko a první zastávku jsem na pár dní udělal v Rumunsku. Prohlédl jsem si Bukurešť a moc se mi líbilo v Transylvánských Alpách. Potom jsem projel Bulharsko až na jižní pobřeží k Burgasu a odtud jsem jel dále až na hranice s Tureckem. Turecko. Po dlouhých deseti letech jsem opět navštívil Istambul - město, které mám tolik rád a tak jsem si tady dovolil pár dní odpočinku před dlouhou cestou celým Tureckem na východ k hranicím s Gruzií.   

   Gruzie. Tady začalo skutečné dobrodružství. Hrozné silnice, změna jídelníčku, rusky mluvící lidé. Gruzínci jsou lidé příjemní, ale ne všichni. Kavkaz je krásné pohoří. Hory kolem dvou tisíc metrů, přes které jsem se "posouval" velice pomalu. 200 km za den to bylo díky špatným silnicím směrem do Arménie asi moje možné maximum. A z Arménie jsem měl respekt i trochu strach. Na cestách jsem si zvykl na to, že záleží na prvním dojmu na hranicích. Podle celníků a policistů poznáš, jak to bude v zemi vypadat. Ale to se mi v Arménii nepotvrdilo. Našel jsem tady moc příjemné lidi a když jsem odjížděl z Arménie, tak jsem musel konstatovat, že Arméni jsou jedni z nejpříjemnějších lidí, se kterými jsem se kdy setkal. Jerevan jsem si dokonale prohlédl - ochutnal všechna jejich jídla, viděl jsem nejstarší jejich křesťanský kostel, na Kavkazu jsem se vykoupal ve studeném, ale křišťálově čistém jezeře Sevan, protancoval jsem noc s arménskou rodinou, která mne hostila a odjel zase do Gruzie, kde jsem se seznámil se zajímavými kluky.

   Azerbajdžan. Nebyla to příliš zajímavá země. Lidé byli sice fajn, ale příroda se mi příliš nelíbila a také silnice tady nebyly žádná sláva a cesta mi moc neutíkala. Jel jsem směrem do Iránu, kterého jsem se také dost obával. Byl jsem v Iránu přesně před deseti roky a tak jsem mohl pozorovat dost velké změny, které se tady za ty roky udály. Lidé byli trošku otevřenější, ale nebyli tak příjemní jako před těmi deseti roky. Měli tady ale krásné cesty, moc dobré jídlo a moc se mi líbily krásné vysokohorské průsmyky. A Irán, to jsou zahalené ženy - od hlavy až k patě...

   Turkmenistán. Diktátorský stát. Diktátor Nyazov nechává lidi žít levně - elektrika je zdarma, neplatí se za vodu ani plyn, za 23,- Kč (přepočteno) tady natankujete 60 litrů benzínu, 4 americké dolary zaplatíte nájem za 2 roky za byt... takže žijí, všichni ho mají rádi a vypadají spokojeně. Ale kvalita cest je tady jenom průměrná, na každých 20 - 40 kilometrech jsou policejní závory a kontroly a lidé se nemohou po státě volně pohybovat. Poušť a strašné horko. Často bylo přes 50 stupňů Celsia !

   Uzbekistán... nejsou tu tak milí lidé jako byli v Turkmenistánu a také je tady všechno mnohem a mnohem dražší. Také s celníky jsem měl velké problémy při průjezdu do Tádžikistánu - důkladná (hraničící s šikanou) prohlídka zavazadel... prý kvůli drogám, ale já jsem přesvědčený, že hledali, co by nám mohli ukrást. Přesto jsem měl z Uzbekistánu velkou radost. Viděl jsem tady dvě nejkrásnější města střední Asie - Samarkand a Bucharu. To byl skutečně nádherný zážitek.

   Tádžikistán. Katastrofální cesty, ale nádherné hory až do výšky 3700 metrů n.m. - s jídlem to nebyla žádná velká sláva, ale lidé jsou tu dobří, i když dost uzavření. Povolení k vjezdu do Pamíru jsem nedostal a musel jsem improvizovat a jet jinou cestou než jsem chtěl. Po třech dnech jsem konečně přijel na hranice Tádžikistánu a Kirgistánu a tady mi řekli, že tam žádné cizince nepouštějí a ať se tedy vrátím... Následovalo těžké vyjednávání, ponižování, prošení, nasadil jsem smutnou grimasu, vyzkoušel jsem všechno, co jsem se na cestách pro hraniční a celní kontroly naučil...a po dalším těžkém vyjednávání mi dali povolení pro vstup do   Kirgistánu a pustili mne. Ušetřili mi tak asi 10 dní cesty po 1 400 kilometrech špatných, moc špatných silnicích. Špatné zážitky z hranic mi nahradily pěkné zážitky při průjezdu Kirgistánem - vysoké hory, milí lidé, nádherná příroda, jehněčí maso a kumis - kobylí mléko... tak to byl Kirgistán.

   Po Kirgistánu byl Kazachstán - obrovský stát se špatnými cestami. Mají je sice asfaltované, ale všude samou díru a tak jízda byla dost dobrodružná. Lidé jsou bezprostřední asi jako v Kirgistánu. Jsou to většinou pastevci, kteří žijí v odlehlých vesnicích v jurtách. Ale ve městech tady pulsuje život asi jako u nás - moderní budovy, auta, obchody...

   Sibiř a Rusko... obrovská země - sedmihodinový časový posun Moskva - Vladivostok. A železnice - Transsibiřská magistrála prochází celou Sibiří. Mají tady velice dobrá jídla a setkal jsem se s velmi příjemnými lidmi. Obrovským problémem je tu ale bezpečnost a alkohol v menší městech a vesnicích. Myslel jsem si, že se tady setkám s lidmi tmavší pleti a šikmookými, ale omyl - blonďáci jako my. A právě tady, na Sibiři jsem potkal nejhezčí ženy a nejlépe jsem se bavil právě tady.

Nevím, kudy vedly další cesty pana Igora Brezovara, ale 31. října 2006 jsem od něho dostal e mail, že už je zase zpátky v České republice. Tak se můžeme těšit, že až se trochu doma "aklimatizuje", že zase zavítá do naší školy a tento stručný cestopis nám potom osobně dovypráví. Věřím, že celé jeho asijské putování bude neméně zajímavé a plné vzrušujících zážitků, jako tomu bylo na jeho cestách po Africe.

z e mailů I.Brezovara upravil:Josef Griml